MUDr. JAN PALOUČEK: DÁŠ MI SVOJE SRDCE?
Článok z časopisu Svět Grálu, 9/2006
vydavatel – nakladatelství Stiftung Gralsbotschaft, Stuttgart
MUDr. Jan PALOUČEK:
Dáš mi své srdce?
Transplantace orgánů – dvě strany mince
Jako červená nit se táhne dějinami lidstva snaha o zachování nebo znovuzískání zdraví. Každá epocha, každá kultura přinesla v tomto ohledu něco svébytného, co vyplynulo z tehdejších představ o smyslu lidské existence a tím také o úloze lidského těla. Způsob, jakým se přistupovalo k řešení otázek zdraví a nemoci, vždy neomylně signalizoval úroveň tehdejšího poznání a tedy i kulturní výši národa.
To jistě platí i pro dnešní dobu. Ta se především zásluhou technického rozvoje stala pro tento prastarý obor lidské činnosti dobou převratných změn. Přitom se mimoděk vynořuje otázka, zda jsou tyto změny skutečně pokrokem.
Každý obor má svou výkladní skříň. Také medicína se může pochlubit řadou novinek, o nichž se minulým generacím mohlo jenom zdát. Stojíme-li před touto výkladní skříní, ihned nás upoutá heslo „transplantace“. Že by se již našla cesta, jak zachránit život v případě, kde jinak hrozí neodvratná smrt…? Je známo, že ve výkladních skříních se vystavuje jen to nejlepší. Odpad a zmetky se v tichosti vyvážejí na skládku. Ale u transplantací si můžeme být jisti, že do výkladní skříně náleží plným právem. Nebo snad ne?
Orgány lidského těla, jejich úloha a způsob činnosti stály vždy v popředí lékařského zájmu. Respektování této úlohy a porozumění jejich činnosti je přece klíčem k ovlivnění jejich funkce. Dnešní lékaři drží však v rukou zcela jiné klíče než lékaři minulých staletí a tisíciletí. Protože do každého zámku zapadá jen jeden klíč, znamenalo by to, že některá skupina třímá v ruce páčidlo.
Pro starověké lékaře byl každý orgán sídlem určité psychické funkce, nebo s ní přinejmenším alespoň souvisel. Určitě to nebyla jen naivní představa, neboť dodnes prokazuje svoji platnost. Klíčem k ovlivnění tělesného stavu bylo dosažení duševní rovnováhy za současného povzbuzování tělesné energie. Novodobé lékařství se naproti tomu snaží dosáhnout cíle z druhého pólu ovlivněním „tělesné mechaniky“.
Zmiňme se alespoň o srdci, které je jedním z nepostradatelných orgánů a které bylo v dřívějších dobách pokládáno za sídlo lidské duše. I dnes je stále více zřejmé, že srdce reaguje velmi citlivě na jakékoliv emoční stavy. Existují desítky přirovnání, která se zrodila ze zkušeností generací a která zřetelně ukazují na těsné sepětí mezi tělesným orgánem a duševním stavem: Mít srdce na dlani, mít zlomené, čisté, odvážné, měkké, kamenné, ušlechtilé srdce, ztratit srdce…
JE SRDCE VÍC NEŽ JENOM MECHANICKÁ PUMPA?
Podle dnešních názorů má být srdce jen pumpou. Sice pozoruhodnou a nepostradatelnou, nicméně jen monotónní, mechanicky pracující pumpou. „Srdce je jenom hloupá pumpa“. Takto se o srdci vyjádřil před řadou let jeden americký kardiochirurg, jehož tým v té době provedl již kolem 200 transplantací srdce. Pozoruhodné konstatování. Snad přijatelné pro ty, kteří věc posuzují zvenčí, avšak nepřijatelné pro ty, kteří jsou nuceni ve svých již jen zčásti vlastních tělech prožívat veškeré následky této údajně jen mechanické výměny a vyrovnávat se s celou řadou psychických a fyzických důsledků, které nemají v dosavadní lékařské historii obdoby.
Podobné kontrasty v posuzování bychom nalezli i u dalších orgánů. Tento novodobý pohled, který zbavil lidské tělo důstojnosti, připravil půdu pro transplantační obor. Kdyby totiž orgány lidského těla a toto tělo samotné byly považovány za něco vyššího a cennějšího a nebyly by ve svém významu sníženy na mechanicky pracující součástky, muselo by povstat zcela jiné vědomí o hodnotě a významu těla. Pak by ovšem nastal pro transplantační obor soumrak.
Příznačná je v tomto ohledu rovněž skutečnost, že transplantační programy si vyžádaly již miliardové částky, avšak psychickým důsledkům těchto operací se doposud nikdo ve srovnatelném měřítku nevěnoval. Jedním z důvodů je jistě i skutečnost, že pro ně není vysvětlení, jež by mohli bez výhrad přijmout jak lékaři, tak i transplantovaní. Těch se přece změny v prvé řadě dotýkají.
JAKÝ UŽITEK MŮŽE PŘINÉST PRODLOUŽENÍ ŽIVOTA?
Zdánlivě absurdní otázka. Cožpak přináší prodloužení života malý užitek? Člověk může ještě nějakou dobu žít, i když ne zcela podle svých představ, tedy alespoň zčásti. Snahy o prodloužení délky života přece vždy byly nedílnou součástí medicíny. Proč by zde měla být najednou vedena hranice, která tyto ušlechtilé snahy omezuje? Není to snad útok proti základům medicíny a ohrožování práv nemocných lidí?
Nikoliv. Také medicína se ve svém působení musí přece podřizovat přírodním zákonům, má-li zůstat etická. Základem skutečné etiky nemohou být totiž proměnlivé lidské představy, nýbrž jen dokonalá znalost těchto přírodních zákonů a jejich účinků.
Nakolik jsou tyto zákony známy?
Na tuto otázku lze snadno nalézt odpověď ve všeobecně přijímaných názorech: hmota je prvotní, duch (pokud nějaký existuje) vzniká jako produkt hmoty; s rozpadem hmoty duch opět zaniká. Tato neradostná filozofie, úzkostlivě zavírající oči před životem, ponechává ve zmatcích každého člověka, který se právem ptá, proč žije, proč umírá, proč touží po vnitřním míru, ideálech a dokonalosti. Logické odpovědi se mu nedostane. Proto lze právem pochybovat o tom, že se v této filozofii projevuje znalost zákonů, které přece musí pojímat celý život, i vnitřní svět každého z nás. Může být tedy směrodatná etická norma, která tento vnitřní svět ignoruje?
Pokud by opravdu šlo jen o to, žít co nejdéle, nemuselo by se o účelnosti transplantací hovořit. Zcela očividně však jen o to nejde. Není přece tím nejpodstatnějším, v jakém věku člověk opouští tento svět, ale v jakém stavu. V jakém stavu duše. Pojmy duše a duch sice nesměle přežívají i v medicínské terminologii, ale nevyučuje se o nich, protože oficiálně neexistují. Tento předpoklad je jedním ze základních pilířů moderní vědy. Zatím však jediným důkazem, který věda podala, je tvrzení některých vědců, že duši nikdy neviděli. Ani pod mikroskopem, ani v mozku, ani kdekoliv jinde. Tito lidé mluví pravdu. A to by mělo být podnětem, aby se duše začala hledat jiným způsobem.
Je nesporným faktem, že transplantace může prodloužit fyzický život. Pokud jsme ovšem srozuměni s existencí lidské duše, zůstává zásadní otázkou, jaké následky pro ni má prodloužení života tímto způsobem? Pokud nebudeme tyto následky znát, nemůžeme tvrdit, že transplantace je prospěšným zákrokem.
ČEKÁNÍ NA SMRT
Transplantace zaujímá mezi lékařskými zákroky zvláštní, nebo řekněme přímo, rozporuplné postavení. Předpokládá totiž násilnou smrt jiného člověka. To je skutečnost, se kterou se musí vypořádat každý čekatel. Musí čekat, až někdo jiný zemře. Život jednoho člověka je vykoupen smrtí druhého. V jiných případech nemusí být situace zdánlivě tak dramatická – může se jednat o výkup orgánů. Dárce, či spíše prodejce, prodá jednu vlastní ledvinu a získá obnos, který může použít k vylepšení své životní situace. Je zřejmé, že ke zmrzačení vlastního těla může člověka dohnat především bída a zoufalství. V tomto případě zůstává sice dárce naživu, avšak okolnosti, za nichž je takový orgán získán, jsou snad ještě více ponižující. Někdy se člověk rozhodne k dobrovolnému dárcovství s úmyslem pomoci jinému člověku.
Přítomnost násilí na těle dárce je však ve všech případech nápadná. To je jistě jeden z důvodů, který stojí v cestě všeobecnému přijetí této metody.
Jedním z dalších problémů, který musí lidé po transplantaci často řešit, je pocit viny. Tento pocit nemá snad původ v tom, že by si tito lidé přáli smrt někoho jiného. Jejich přáním je žít dál a přijímají pouze možnost, kterou pro ně vytvořili druzí. Transplantace je navíc legalizována, takže ani v této oblasti není důvod ke znepokojení. A přesto se tento pocit neodbytně hlásí, podoben tlaku svědomí. Jisté znamení, že lidský zákon zde stojí proti zákonu přírodnímu.
Závažným důvodem, který silně zatěžkává misku vah v neprospěch transplantací, je děj umírání. Tragický omyl, či spíše neznalost, která v této oblasti vládne, vede k nepředstavitelnému utrpení lidí, jejichž pozemská těla jsou rozebírána pro transplantační účely. Provádění transplantací si vůbec nelze představit bez tohoto omylu. Naštěstí byla v této závažné věci ponechána každému člověku jeho osobní volba.
CO JE ÚSPĚCH?
Každou lidskou činnost provází odpovídající filozofie, tedy úhel pohledu. Z pohledu dnešní vědy není pochyb o tom, že možnost transplantací orgánů je úspěchem. Za úspěch však nemůže být beze všeho označeno vše, co člověk po překonání mnoha obtíží dokázal. Rozhodujícím by mělo zůstat, jestli to skutečně přineslo všestranný užitek.
Jedna stránka zdařilé transplantace je prodloužení života na zemi. Je to lékařský úspěch, když člověk po výměně srdce nebo i plic žije dál na rozdíl od jiných, kteří se své operace nedočkali nebo kteří po operaci zemřeli kvůli odvržení transplantátu. Čas od času se takoví transplantovaní prezentují ve sdělovacích prostředcích, často ve sportovním oděvu, aby veřejnosti oznámili, že se cítí dobře, že jejich život pokračuje, že se mohli vrátit ke svému oblíbenému sportu atd. Je to pochopitelné, neboť tak chtějí transplantovaného vidět sponzoři, veřejnost, často také rodinní příslušníci a v neposlední řadě i on sám. Ale je tomu skutečně tak?
Je zde ještě i druhá stránka úspěchu, která však zůstává veřejnosti utajena. Je to vnitřní život transplantovaných. Přikládá se mu dostatečná vážnost? Vždyť právě vnitřní život patří k tomu nejskutečnějšímu, co každý z nás prožívá a neměl by být proto opomíjen!
O tom, jak transplantace poznamenává vnitřní svět těchto lidí, mohou však podat svědectví jen oni sami. Z tohoto důvodu je velmi pozoruhodným svědectvím kniha americké autorky Claire Sylvie, ženy, která podstoupila transplantaci srdce a plic. Silná prožití a tísnivé neporozumění ze strany lidí, kteří touto ojedinělou zkušeností neprošli, ji přiměly otevřeně promluvit.
ZÁPAS O IDENTITU
Příběh Claire Sylvie rozhodně nepatří mezi standardní. Jeho výjimečnost není dána jenom skutečností, že se pozoruhodným způsobem dozvěděla jméno svého dárce, ale také její mimořádnou vnímavostí, která ji umožnila vědomě se zabývat svými prožitky. Tyto prožitky, jakkoliv jsou individuální, jsou přesto v principu společné mnoha transplantovaným.
Je třeba si znovu uvědomit, že transplantace představuje zcela mimořádný zásah do tělesného i duševního života, který přináší naprosto ojedinělé zkušenosti a zážitky. Ty jsou však pro většinu ostatních lidí natolik zvláštní nebo dokonce nepřijatelné, že se velmi snadno vytvoří neprostupná komunikační bariéra. Její základ pokládají již sami lékaři svým výhradním zaměřením na tělesnou stránku transplantace. Transplantovaný brzy zjišťuje, že své pocity a vnitřní stavy nemůže sdělit nikomu, u něhož by nalezl opravdové porozumění.
Řada lidí navíc není schopna o svých pocitech a reakcích z různých důvodů hovořit. Často se jimi nechtějí ani vědomě zabývat a snaží se je i před sebou samými popřít, aby tak uchránili svůj vnitřní svět, který je jim srozumitelný.
Z těchto důvodů má svědectví Claire Sylvie velikou hodnotu, neboť promluvila za všechny, kteří promluvit nedokázali, nemohli nebo nechtěli. Protože její příběh zřetelně ukazuje na nejzávažnější důsledky transplantací, je na místě jej krátce připomenout.
Claire podstupuje transplantaci srdce a plic jako první pacientka v nově zřízeném kardiochirurgickém centru. Dárcem drahocenných orgánů je mladý muž, který havaroval na motocyklu. Jeho mozek byl v okamžiku nárazu do stromu zcela zničen. V následujících dnech po operaci se začíná Claire sžívat se svými novými orgány, které donedávna patřily ještě někomu jinému. Ke svému údivu však zjišťuje, že novými nejsou jenom transplantované orgány, nýbrž také její vnitřní život. Jasně si uvědomuje vliv cizí osobnosti, pravděpodobně jejího dárce. Mezi jiným si klade také otázku, do jaké míry bude muset sdílet přítomnost cizí duše výměnou za to, že nyní smí používat orgány jejího dřívějšího těla.
U lékařů naráží se svými otázkami od počátku na nepochopení a odmítání. Zápasí s pocity strachu a zoufalství. Je to jen ona, kdo musí vést boj o svou identitu, nebo je to osud více transplantovaných? Nemožnost sdělit své pocity někomu, kdo by je pochopil, kdo by je alespoň trochu dokázal vysvětlit, se stává jejím dočasným trýznivým údělem.
Příběh se rozvíjí a získává nádech fantastičnosti pro toho, kdo se o neviditelný svět nikdy nestaral. Claire potkává svého dárce ve snu a slyší jeho jméno. O pravdivosti svého snu je přesvědčena, ale potřebuje jistotu. Přestože zná přísná omezení, která nedovolují oznámit transplantovaným jméno dárce, požádá, aby jí bylo jméno sděleno. Její prosba je zamítnuta. Avšak potřeba poznat, jaký byl, se stupňuje, neboť část jeho života pokračuje nyní v jejím těle i duši.
Po několika letech potkává mediálně založeného muže, který jí hned následující den oznámí, že ve snu viděl úmrtní oznámení jejího dárce. Udává název novin a vzhled stránky, na níž je oznámení vytištěno. Druhý den si oba ověřují pravdivost údajů. Vše souhlasí: jméno, věk, doba úmrtí dva dny před transplantací, havárie na motocyklu.
Vše je příliš mocné na to, aby Claire Sylvie bezprostředně uskutečnila své přání a navštívila rodinu svého dárce. Několik měsíců se odhodlává, až nakonec zvedá telefon.
Setkání s rodinou je zvláštním zážitkem. V hrudi Claire Sylvie tepe srdce jejich syna, bratra, vnuka. Vypráví svůj příběh a oni vyprávějí svůj. Claire nalézá potvrzení mnoha svých domněnek, týkajících se svých zcela nových vlastností a sklonů.
Má enormní vitalitu, s níž její vlastní orgány marně soupeří – i on byl neúnavný. Oblíbila si jiné pokrmy – jeho nejoblíbenější. Má jiný vkus při posuzování žen – jeho vkus. Stala se pozornější a citlivější k druhým. Je jiná. Není to již ona, jako bývala, ale mísí se v ní zkušenosti dvou lidí, z nichž jeden jakoby zůstal na zemi jen v některých svých orgánech a druhým – bývala ona.
Zkušenost Claire Sylvie potvrzují nejenom četné prožitky dalších pacientů, kteří podstoupili transplantaci nějakého orgánu, ale také pozorování zdravotnického personálu a rodinných příslušníků. Z mnoha příkladů uveďme jen dva, z nichž první ukazuje na bizarní důsledky některých transplantací.
MUŽ SE UTKAL SE SVÝM STARÝM SRDCEM
Muž A., žijící v Anglii, trpěl onemocněním zvaným mukoviscidoza. Potřeboval bezpodmínečně nové plíce, přičemž jeho srdce bylo zdravé. Podstoupil transplantaci srdce a plic. Jeho původní srdce bylo současně transplantováno muži B., jehož vlastní srdce selhávalo. Tento výjimečný transplantační přenos se označuje jako „domino – transplantace“. Obě operace se zdařily a vytvořily předpoklad pro ojedinělý zážitek, který nemá v dějinách lidstva obdoby. V r. 1994 se muži A a B setkali na sportovních hrách, pořádaných v Anglii pro transplantované – jako soupeři v běžecké disciplíně. Muž A. soupeřil se svým starým srdcem, které bilo v hrudi jeho soupeře, muže B. – a toto srdce zvítězilo nad svým dřívějším vlastníkem. Oba muži se poté sešli, aby si sdělili své dojmy. Muž B vyprávěl muži A. o svých nových oblíbených pokrmech. Muž A. potvrdil, že to byla i jeho oblíbená jídla.
Thomasovi bylo sděleno, že jeho nové srdce patřilo mladému muži. Thomas byl od počátku přesvědčen, že jeho dárce byl černé pleti, přestože se mu nikdy nepodařilo dosáhnout potvrzení. Sám pocházel z prostředí, které bylo silně zatíženo rasovými předsudky. Bezprostředně po transplantaci se začal mnohem lépe cítit ve společnosti černochů. Dokonce ho začala přitahovat – poprvé v životě – černá zdravotní sestra, která vzhledem připomínala Tinu Turner. Začal cítit sounáležitost s černošským obyvatelstvem nejenom v Americe, nýbrž i s Afričany. Ke svému údivu zjistil, že ho velmi zneklidnil novinový článek popisující kruté občanské boje v Etiopii. Zcela jistě věděl, že ještě před transplantaci by ho taková zpráva nechala naprosto klidným. Tyto změny poznamenaly také vztah k jeho manželce.
ŽIJE VE MNĚ TEN DRUHÝ?
Mnoho transplantovaných je tímto způsobem konfrontováno s přítomností kohosi jiného, v němž tuší a někteří také později poznávají svého dárce. Dožadují-li se pak jasného vysvětlení, jsou přenecháni sami sobě. Školený psycholog jim může nabídnout jen představu člověka, který nic podobného neprožil. Navíc se ve svém myšlení pohybuje zpravidla jen v hranicích, vymezených oficiálním lékařstvím, které neponechává pro svobodnější úvahy žádný prostor. Proto se transplantovaní často uchylují k vlastním představám, které jim dovolují vyrovnat se alespoň zčásti s přítomností cizího hosta.
Claire se kupříkladu domnívá, že je se svým dárcem duševně spojena. Jiní jsou přesvědčeni o tom, že cizí duch žije dále ve svých orgánech, přesazených do jejich těla, nebo že se zdržuje v jejich blízkosti. Někteří s přivlastněným orgánem (srdcem) hovoří jako s cizí osobou, nebo se snaží nemyslet na něj vůbec.
Tento vjem přítomnosti někoho jiného jakož i tělesné a psychické změny po transplantaci jsou záležitostí ryze individuální. Příčinou rozdílností je zejména odlišné prožívání téže situace, podobně jako je tomu i v mnoha jiných ohledech. Stejný impuls prožije přece každý z nás zcela jinak, a to v závislosti na své schopnosti vnímat určité druhy podnětů. Tak může stejný impuls vyvolat zřetelnou reakci nebo také žádnou, ačkoliv je v obou případech přítomen.
I v případě transplantací, při posuzování celkového dopadu, by měly zůstat směrodatnými prožitky lidí, kteří jsou schopni vnímat zřetelněji než druzí. Jak toto zatížení fyzickými a psychickými vlastnostmi dárce transplantovaný vnímá nebo zda je vůbec akceptuje, je již čistě jeho osobní věcí.
MÁ VÝZNAM SE TÍM VŠÍM VÁŽNĚ ZABÝVAT?
A co jiného by mělo mít už význam? Cožpak nic neznamená, že se člověk probudí z narkózy a zjistí, že již není sám sebou? Že některé vlastnosti a potřeby, které měl, již nemá, ale zato že získal zcela nové schopnosti, které nikdy nepěstoval, a návyky, na které si nikdy nenavykal? A co s tím, když se potom dozví, že přesně takovým byl právě jeho dárce? Kde je teď on a kým jsem nyní já? – tuto otázku nelze přece zodpovědět pokrčením ramen nebo tvrzením, že se jedná „jen“ o sny a dojmy, když se tyto dojmy opakovaně potvrzují a stávají se tak objektivním důkazem o existenci dosud nevysvětlených vazeb mezi žijícími a zemřelými.
Orgány z těla jednoho dárce jsou někdy rozděleny mezi více příjemců (srdce a plíce, játra, ledviny, případně i další tkáně). Z toho je zřejmé, že posmrtná přítomnost jednoho dárce na třech místech současně, tzn. v několika tělech, do nichž byly jeho orgány přeneseny, není myslitelná. A přesto se jeho přítomnost v těchto tělech jakoby projevuje.
Povahové změny mohou být někdy natolik výrazné, že jsou velikou zátěží nejenom pro transplantovaného, ale také pro jeho okolí. Někdy si naopak transplantovaný „polepší“, když získá schopnost, která je v zásadě dobrá. Avšak nade vším se vznáší stále veliký otazník. Může být vůbec pravé a tudíž potřebné to, co ke mně nepatří? Vždyť nemoc je často součástí lidského života a očividně se podílí na formování a rozvoji osobnosti. Je lákavou představou zříci se takových průvodců, ale dokázali bychom jít dále bez nich, aniž bychom ztratili správný směr? Tyto průvodce nám přece nepřidělil svévolný lidský rozum.
Byla položena řada otázek, týkajících se transplantace. Měly by být podnětem k hledání odpovědí – pro každého člověka, který nechce zůstat lhostejný k životu druhých lidí, přestože se ho tento problém v současné chvíli přímo osobně nedotýká. Hledání těchto odpovědí bude také cílem úvah v následujícím čísle.
MUDr. Jan Palouček
Ďakujeme MUDr. Janovi Paloučkovi, ďakujeme nakladateľstvu KAZDA (https://www.knihykazda.cz/) a ďakujeme nakladateľstvu Stiftung Graslboatschaft Stuttgart, ktorí nám umožnili tento vzácny článok uverejniť.
Článok z časopisu Svět Grálu, 9/2006,
vydavatel – nakladatelství Stiftung Gralsbotschaft, Stuttgart
Literatura:
A Change of Heart, 1997, Claire Sylvia, William Novak
Ungeteilt sterben: kritische Stimmen zur Transplantationsmedizin, 1995, Dr. Gisela Lermann
Mit dem Herzen eines anderen leben? Die seelischen Folgen der Organtransplantation, 1993, Elisabeth Wellendorf